Pouštní království klidu
Iran - 8. Prosinec 2006
Jednu tretinu Iranu pokryvaji dve velke pouste. Kavir-e-lut a Khur dessert. Obe protina dlouha 600km poustni highway. V pousti narazite jen na mensi betonove sedive vesnicky s benzinkou u poustni dalnice. Dalnice slouzi primarne ke spojeni centralniho Iranu s Afghaniskymi hranicemi sidlicim mestem Mashad. Kam oko dohledne je jen mesicni pustina se skalnatymi pahorky v dali.
Busikem podel strany pouste sem prejel posledni enklavu ‘Nain’ pred rozlehlou Khur
pousti. Stopnul jsem na tech par kilometru nakladak zpet a pak jsem kdovijak ukecal zadarmo taxikare, kterej byl zeme asi navetvy. Proc chci asi tak hodit na zacatek poustni highway?
Zacal jsem stopovat. Ale po highway projelo jen par aut za hodinu. Rozhlizim se kolem sebe, pozoruju pustinu prachu a modlim se, aby mi nekdo zastavil. Vsimnul si mne nakladak s obrovsky dlouhym navesem. Na brzdu slapnul tak tvrde, az mu naves poskakoval v sedivem oblaku prachu.
Cesta s nim byla pohoda. Cestou si varil caj, chroupali jsme slunecnicovy zrnicka, ukazoval jsem mu fotky z cech. Kamion to byl veru old-schoolovej. V kabine si musel topit plynovou bombou. V dalsim kamionu jel jeho kolega s kterym na prazdne hajwej zavodili a jeden druhyho predjizdel. Po zhruba 300km me vysazuje se soumrakem v zapadlem mestecku uprostred pouste, kde beru tago do odlehle poustni oazy Garmeh.
Garmeh
Garmeh se sklada z nekolika hlinenych domku se dvouma malejma mesitama, uzasne hustym datlovim hajem s cestickama pro zavlazovani a par velbloudama. Prochazim co se jeste za svetla da a prespavam v malinke opustene mesite za Garmehem.
S noci v poustni oaze dominuje takovy klid a ticho, ze slysim vitr vanout a chrastit datlove listi. Usinam nerusene pod dohledem pana allaha.
Druhy den potkavam skupunku Iranskych turistu z Teheranu. Slovo dalo slovo a vzali me sebou do Velke solne pouste. Cestou si zpivali, hrali si, fandili ridici. Takovy pohodovy moderni trempici s cernejma satkama nahlave :) Kecam se dvouma mladejma persankama bez dohledu tajne policie. Prvni blazniva 20leta Ahoo z vysi vrstvy, procestovala Evropu a studuje umeni. Zve me k sobe domu v Teheranu na luxusni iranskou tradicni kuchyni od maminky.
Druha 30 leta Noushin Faiazi prijela z Ameriky na pohreb sve maminky a postarat se na mesic o tatinka. Vzhledem jsem ji tipoval take na dvacet. Neprekvapilo me nijak, ze s obouma holkama se dalo v pohode kecat, jelikoz byli za hranicema a videli to i z te druhe stranky. “V Americe rada jezdim na kole. Tady doma v Iranu maji zeny jizdu na kole zakazanou” povida Noushin. Prochazime se alejema datli, ktere jsou tak huste, ze skoro nepropousti slunecni svetlo. S Noushin dochazime na konec aleje, kde stoji stena vysoke skaly. Ani nedalo tolik prace Noushin presvedcit vylyzt az nahoru. Se zapadem slunce dochazime na vrcholek skaly. Vidime, ze za oazou se rozklada opet jen poust a skaly. V noci sestupujeme obtizneji dolu.
Po lahodne domaci veceri plne ryze, kurat, datli, saltu a ZamZamijasek, dostavam odvoz s vracejicima se Irancema zpet do teheranu. Vysazuji mne tak 100km pred koncem pouste. Dalsi nekonecne dojemne louceni, plne polibku jak od Noushin tak od Ahoo.
Najednou zjistuju, ze stojim opulnoci uprostred poustni highway v brutalni zime, kde zase nic nejezdi. Ach jo. Stopuju hodku dve. Stekaji tu jen psy. Na mesic hlasite peju Gypsy Kings, ve dve rano, v pousti, kde nic nejezdi. “Kua, kam jsem se to zase dostal?”
