Na stopu zakázanou oblastí

Pakistan - 28. Prosinec 2006

Po-pár hodinách chůze za Quettu, s Pákistáncem který mi odjezd z Quetty rozmlouval a zval mne místo odjezdu k sobě domů, jsem mezi stekajícíma kozama a pár zplechovanejma budkama začal stopovat.

Pákistánci nechápali a vyptávali se co to dělám s tím palcem. Provoz a štěstí mi mnoho nepřálo. Za pár rupek mi mistnaci chytli jeep, kterej byl podle vysokého počtu lidí na střeše evidentně přeplněn. Zatetrisoval jsem se dozadu a jelo se.

Nějakým mne neznamim nepochopením mě však po hodině jízdy vyhodili na police check-pointu, kdesi v kopcích. Tam mě starej voják odtáhnul do budky a přikázal mi až se nikam ani neopovážím pohnout. Protože je to všude kolem strašně nebezpečný. Čajík, zápis do knihy návštěv či co a chytám další tetrisoidni jeep za pár rupií k mému vzdálenému čili.

Osobní policejní eskorta

Několik hodin jízdy zapadlej mezi desitkama fousatejch hlav s turbanama si to svistím už místo kopcovité chladné krajině v teplé, prachem vyprahlé nížině. Blížíme se k dalšímu check-pointu s kulometama a policejníma kalachama. Police-man kontroluje pár muslimanu. Najednou spatří mne a já vím, že v hlavě mu na mne mezi hroudou sedivejch pakistancu něco nesedí.

“Hej ty! Vylez z toho auta!” Sunu se ven a říkám si, že jen zkontroluje pas, zase si mne zapíše do knihy a pojede se dál.
Podávám cernymu Police-manoví pas, který ho ale moc nezajímá. “Dejte mi ‘permit’ ke vstupu do oblasti!” “Ee, permit?” “This arija tuu denjerous for ju!” Mezitím z jeepu vyhazujou mého drobka a nato můj zaplaceny jeep odjíždí. Desítky fousatých hlav, co semnou jeli, nechápajíc pozorují jak policie chytla toho největšího vyvrhela.

Policajti mne sbalili a odvezli na stanici. Nakonec z nich vypadlo, že kulí občasným nepokojům a únosům turistů, je mít třeba permit. Který se shání bůhví jak a za bůhví kolik.

Stanici šéfuje každý debilitě ichtylacky se smějící maník. Dostávám čaj a zapisuju se do veelikansky knížky. Projíždím starší záznamy. Naposledy koho chytli byla před rokem skupinka 6 cechu. Nějaký Jan Vater. Sakra to mi začalo někoho připomínat. A vzpomínám na kamaráda Hanze, že tudy a tady asi museli taky skončit. Dál už vše probíhalo v přátelském a pákistánský pohostinném rytmu.

Noční eskortou a osobním strážcem po boku.

Do cílového města Sakkr zbývá 200km zapermitovanou oblasti. Dostávám eskortu policejním jeepem s dalšíma 2 strelcema na korbě. Háček je v tom, že každý policejní okrsek nepřesahuje 10km. Proto se cestou svolává další policejní ozbrojený jeep z dalšího druhého okrsku na konec okrsku prvního. Tím začalo největší psycho.
Vystřídání 20 různých policejních jeepu po každých zhruba 10 kilometrech!! Opakování stejných rozhovoru krať dvacet za tu nejdelší noc mého života. Shukrija. CHoda hafez. A-SalamAlejkom jsem recitoval kekonci jako mantru.

Vyčerpány a od prachu po těle a na drobkovi (to díky otevřené policejní korbě a ehm čistým silnicím) o půlnoci dorazíme přespat do městečka Shikarpur. Dostávám ‘pokoj’ zadarmiko. Přijíždějí i místní policajti z města. V pokojíku kecám se 4 okalachovanejma a neslibuju jim, že pokoj neopustím. Do místnosti vlítne 5. okalachovanej s unaveným exteriérem. Na stůl pokládá velkou hroudu hashise. To je policie panečku!

Projistotu se vymlouvám, ‘že já to přeci neumím ubalit’ a policajtovi povídám, ať to udělá on. Měl v tom očividně mnoho zkušenosti a praxe.

Zkoušel jsem se po městě procházet, ale s okalasnikovanym police-manem neustále poboku mi to přišlo trochu komicky a zanedlouho jsem se vrátil zpátky na pokoj.

Druhý den po pár dalších jeepech eskorty, se zastávkou na gáblík uprostřed kriketového hřiště (je to tak. Pákistán je země kriketu, nikoliv fotbalu) jsme dojeli do posledního města Sakkr. Sakkr nebyla už permit zóna a okalachovany mě už dál nechali svobodné kráčet.

Špinavý a rušný Sakkr mne příliš nezaujal a vydal jsme se na stopa do 600km vzdáleného Lahore. V noci mne nikdo už na’highway’ nezahlid, zakempoval jsem proto přes noc u dálnice v palmovém hájí.

Třetí den na cestě z Quetty, mne poranu očumovalo několik oči, které mne vzali do nedaleké vesničky. Hrůza a děs kde to žili, ale lidé moc příjemní. Stopnul jsem přímého kamiona do Lahore (město kousek od Pákistánsko-Indické hranice) s nočním přespání v podkrovním bunkru na benzínce. To jsou panečku benzínky.

Článek četlo 7,661 lidí


3 Komentáře:

  1. karel říká:

    je radost to cist .a fotky delas nadherny.

    17. Duben 2007

  2. Karle, Diky za podporu!
    Vse dobre preju z Nepalu

    26. Duben 2007

  3. karel říká:

    ja dekuji tobe za velmi inspirujici cteni.preju ti stastnou cestu a jeste stastnejsi navrat. sarvamangalam :)

    26. Duben 2007